Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svátostiny jsou modlitby žehnání

30. 7. 2015

Mimo svátosti, jejichž počátek nacházíme u Krista, ustanovila církev svátostiny. II. Vatikánský koncil jasně určuje rozdíl mezi svátostí a svátostinou.

Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě. Jako znamení však mají také význam vzdělávací. Nejenže předpokládají víru, ale také ji slovy i věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry. Udílejí milost, jejich obřadní úkon velmi dobře uzpůsobuje věřící, aby ji přijímali s užitkem, patřičně uctívali Boha a prokazovali křesťanskou lásku. Je proto velmi důležité, aby věřící snadno porozuměli svátostným znamením a snažili se často přijímat ty svátosti, které jsou ustanoveny k posilování křesťanského života.

Svátostiny jsou posvátná znamení, kterými se na způsob svátostí naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby církve. Svátostiny připravují člověka k přijetí hlavního účinku svátostí a posvěcují různé životní situace. Tak to stanoví Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum concilium) v článcích 59 a 60.

Církev ustanovila svátostiny k posvěcování některých církevních služeb, některých životních stavů, nejrůznějších událostí křesťanského života, jakož i věcí prospěšných člověku. Mohou také odpovídat na potřeby kultury, dějin křesťanského lidu některého kraje nebo doby.

 

Z povahy věci se tedy jedná o modlitbu žehnání doprovázenou četbou z Písma svatého a určitým znamením: vkládání ruky, znamení kříže, pokropení svěcenou vodou, okouření kadidlem. Protože se svátostiny odvozují z křestního kněžství, tedy každý pokřtěný je povolán „být požehnáním“ a sám žehnat, mohou také laici předsedat některým žehnáním (srov. KKC 1669). V některých případech jsou laici nezastupitelní: rodičovské požehnání dětem, požehnání jídla (pokud není přítomen kněz).

 

Svátostiny zahrnují především žehnání osob, pokrmů, předmětů, míst. Každé požehnání je vždy chvála Boha a prosba o jeho dary. Některá požehnání mají trvalý dosah: mají účinek zasvětit osoby Bohu a vyhradit předměty a místa pro bohoslužebné účely. Mezi těmi, jež jsou určeny osobám - nezaměňovat se svátostným svěcením - je požehnání opata nebo abatyše některého kláštera, zasvěcení panen, obřad slavných řeholních slibů a požehnání pro některé církevní služby (lektoři, akolyté, katecheté, atd.). Jako příklad požehnání předmětů lze uvést zasvěcení nebo požehnání kostela nebo oltáře, požehnání svatých olejů, nádob, liturgických rouch, zvonů, atd.

 

Z uvedeného jasně vyplývá, že žehnací modlitby nejsou magické rituály, které nás mají ochránit před čímkoli jenom tím, že si necháme požehnat růženec a zavěsíme si ho do auta. Požehnání není určeno materiálu, ze kterého je růženec vyroben, ale lidem, kteří se ho budou s vírou modlit.

 

Zvláštním druhem svátostiny je exorcismus – modlitba, ve které církev na základě své autority prosí ve jménu Ježíše Krista, aby byla některá osoba nebo předmět chráněna proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho vlivu.

Ježíš exorcismus prováděl (srov. Mk 1,25nn a další místa), od něho také církev bere svou moc a povinnost vymítat zlé duchy. Tzv. jednoduchý exorcismus se provádí během slavení křtu, slavný exorcismus smí provádět pouze kněz s dovolením biskupa nebo biskup sám. Protože se opět nejedná o magii nebo hru, ale o duchovní boj proti ďáblu, je třeba postupovat prozíravě a dodržovat stanovené předpisy církve. Je nezbytně nutné se přesvědčit, zda se skutečně jedná o přítomnost zlého ducha nebo projevy spadají do oblasti psychických poruch a nemocí, tedy do kompetence lékařské vědy.