V dětství nás naši rodiče i další naučili spoustu užitečných věcí: zdravit sousedy, čistit si zuby, dávat věci na své místo… Pak nám řekli, že musíme to či ono: chodit do školy nebo na hodiny klavíru, které nás někdy moc nebavily…

Jednou z takových užitečných věcí byla možná i modlitba. Jenže ne všechny z těchto věcí děláme jako dospělí dále. Mnohé z toho jsme odložili, sotva jsme vyšli ze školy nebo sotva jsme vylétli z rodného hnízda.

Tak v životě každého křesťana může nastat situace, kdy má pocit, že modlitba jsou jen slovíčka, taková básnička, kterou si splníme nějakou svou povinnost. Jenže za básničku jsme aspoň dostali jedničku – co dostaneme za modlitbu?

Částečně bych souhlasil s tím, že modlitba jsou slova. Ale pozor: slovy se přece navazuje kontakt, pomocí slov mluvíme – s lidmi i s Bohem. A také Bůh s námi.

Z tohoto nového ambonu budou zaznívat Boží slova směrem k nám. Právě zde se bude spojovat náš život s Boží láskou a dobrotou. A Bůh si přeje, vroucně si přeje, abychom je vnímali – a dokázali vetknout do našeho života. Nevnucuje se, ale nabízí – sám sebe.

Tak se nám původní slova – jenom slova – stávají místem setkání, protože tato slova jsou naplněna něčím, co bytostně potřebujeme. Jsou to slova života, slova plná Ducha, která promlouvají k našemu srdci, k našemu životu.

Abychom je opravdově vnímali, potřebují ztišení, klid duše, chvíli, kdy si uvědomím, že jsem s Bohem na jedné vlně.

Jsme tak často v neklidu, že, když se ztišíme, míváme pocit, že bychom mohli a měli dělat něco jiného, užitečnějšího – třeba i pro bližní nebo pro Boha.

Jeden duchovní učitel řekl svému žáku: „To všechno, co děláš, pro koho to děláš?“ A on s hrdostí odpověděl: „Pro Ježíše.“ „Ale Ježíš,“ odpověděl učitel tiše, „Ježíš nepotřebuje tvoji práci, on potřebuje tebe! " A žák odešel zasažen Boží pravdou.

Jsme přesvědčení, že Ježíšovi mnoho dáváme, ale on chce být s námi.

Jsme přesvědčení, že dokonalost naší modlitby závisí na množství pěkných slov. Čím více, tím lépe. Ale Bůh není básník, literární kritik nebo paní učitelka, aby hodnotil náš styl nebo přednes. Chce být především Otec, dokonce tatínek, jak to napovídá začátek Ježíšovy modlitby. Nejde mu o krásu slov, ale o setkání v srdci.

Představme si sami sebe, jako malé dítě, které přichází za svou maminkou, ani jeden nic neříká, jen se společně díváme do očí. Vnímat Boží slovo je právě takovéto setkání z očí do očí.

Ježíš byl na roztrhání, kolikrát neměl čas ani se najíst nebo se v klidu vyspat, ale klidně si odcházel na celé hodiny, aby byl sám s Otcem v modlitbě. A nelitoval toho času, ačkoli mohl kázat nebo uzdravovat či vymítat démony. Nelitoval času stráveného modlitbou.

Pokud chceme jít za Ježíšem, naučme se to také tak. Naučme se slova měnit v setkání.

Z homilie (24. 7. 2016), kdy se v Chodově žehnal nový ambon.

S použitím dalších myšlenek sestavil P. Petr Mecl.