Neprosí Ježíš v dnešním evangeliu (7. neděle velikonoční) o nemožné? On, člověk a Bůh ví, jaká je jednota mezi osobami Boží Trojice, jaké je to společenství lásky. A to samé by chtěl po apoštolech? Po pouhých lidech?

Myslím, že Ježíš moc dobře ví, po kom to chce a proč to chce. Vidí dál než jeho nejbližší, vidí budoucí neshody a roztržky mezi křesťany. Proto ve své duchovní závěti prosí o jednotu svých učedníků.

Jen o vzájemnou jednotu mezi nimi, tak říkajíc na horizontální úrovni? To by asi bylo málo, protože i dnes vidíme, že ani v katolické církvi nepanuje vždy jednota na mnoha horizontálních úrovních.

I apoštolové velmi záhy po seslání Ducha svatého museli projevit jednotný názor, aby nepodpořili roztržku mezi křesťany v Antiochii. Sv. Pavel v listech Korinťanům se snaží urovnat neshody mezi tamními křesťany. A tak se to promítá v celých dějinách církve. Ježíšovi tedy zjevně nejde jen o vzájemnou jednotu představitelů prvotní církve. Jde mu o víc.

Opravdu prosí o jednotu ve smyslu Boží Trojice. A to bez Božího přispění nejde. Horizontální rovina musí mít také svůj vertikální rozměr. Máme v horizontální, lidské, rovině sdílet Boží lásku, kterou můžeme načerpat jen v rovině vertikální, v Boží lásce, která se nám chce dávat. Je to jako lidský kruh, který se drží za ruce a vypadá nádherně, ale ty ruce jsou dole. Je třeba je zvednout k Ježíši, k Otci, aby nás on v Duchu svatém naplnil. Že je to fráze? Ale není, protože takhle přesně to udělali apoštolové.

Oni se stali prvními privilegovanými svědky, kteří v síle ducha svatého svědčili. Ale kdyby si hráli jen na svém písečku, jen v lidské rovině, tak by jejich svědectví skončilo s jejich smrtí. Ale ono nekončí. Bohu i jim záleží na tom, kdo přijde po nich a po nich, atd., až se dostaneme k dnešku. Společenství církve je přece společenství lidí a Boha, má oba rozměry. Zároveň je společenstvím dějin, ne jen nějaká krátká epizoda.

A týká se to vůbec nás? Přece my nejsme apoštolové. A to je možná náš omyl. My jsme a máme být apoštoly v této době. My jsme ti, kteří mají pokračovat v tom, co nám Kristus předal. Pokud to odmítneme, jsme buď proroci, kteří měli vidění, že nic nemá cenu, protože zítra nastane druhý Kristův příchod nebo mě to nezajímá, protože víra je pro mě něco jednostranného, co si nechám pohladit na mši, co opečovávám doma, ale víc po mně nemůže nikdo chtít. Jsme-li nebo chceme-li být takové společenství, pak Bůh s námi.

Stát se apoštolem není nic složitého, ale vyžaduje to odvahu přiznat si, že Boží láska se mě dotýká. Natolik dotýká, že mohu vnímat, že mě Bůh miluje. Že v této lásce, v jejím přijetí je ukryté moje rozhodnutí udělat ten krok a dát se do jejích služeb. Nechtít jenom brát, ale i rozdávat. A to mohu jedině tehdy, když mám co rozdávat. A věřme, Bůh rozdává štědře, abychom my mohli rozdávat dál.

Chtěl bych dnes poděkovat člověku, který tohle všechno, o čem jsme mluvili, dokázal. Dokázal sjednocovat lidi a dokázal čerpat z Boží lásky. A bylo to na něm vidět, protože to z něj zářilo. Nahlédněme do kroniky chodovské farnosti:

Léta Páně 1733, sedmého dne měsíce května, byl povolán z tohoto světa k věčnému životu, smířen s Bohem a zaopatřen svátostí umírajících, vysoce rozený pán a rytíř Franz Flamin Johann von Plankenheim, pán na Horním a Dolním Chodově, patron a zakladatel nového a v pravdě nádherného chodovského chrámu Páně. Odešel ke svému Stvořiteli ve věku 56 let. Ze šlechty a pozvaných hostů nepřijel na pohřeb našeho laskavého pána nikdo, vyprovázen však byl stovkami obyvatel z celé farnosti, kteří želeli smrti tolik milovaného pána, který osvědčoval každým dnem svého života svou lásku k bližním, této obci a k Bohu."

Toto vyprávění jsem osobně slyšel od mých nejstarších farníků, kterým to zase vyprávěli jejich otcové. Laskavý pán  navštěvoval každý den během výstavby kostela staveniště, slovem i penězi podporoval dělníky a dával se slyšet, že s radostí by chtěl dát všechen svůj majetek, jen kdyby mohl spatřit dokončený tento chrám, stavěný k větší slávě Boží a k poctě svatého mučedníka Vavřince. Prý byl ten milostivý pán, jménem Franz Flaminius von Plankenheim, velmi laskavý a dobrý k lidem, stejně jako byl i oddaný a vždy věrný Bohu, jemuž dělal vše ke cti a větší slávě. Tak jsem slyšel a zaznamenal v červnu léta Páně 1845. Sto třináct let od chvíle, kdy si ho Pán povolal k sobě.

Byl to blázen? Myslím, že ne, byl to apoštol své doby, který se nebál Bohu říci ano, já do toho s tebou půjdu.

Ad maiorem Dei gloriam!