Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stezka okolo (Malé zamyšlení k evangeliu 22. neděle mezidobí)

3. 9. 2017

horolezec_barevna-kresba.jpgMinulou neděli jsme tak bravurně odpověděli na základní otázku po identitě Ježíše. Je Mesiáš. Tak máme všechno v kupě a můžeme se věnovat něčemu jinému. Ale ono to nejde. Sám Ježíš nás nenechá. Opět jako by se nám vracela otázka: Kdo to jenom je?

Jenže tentokrát hrajeme vyšší hru, jako bychom z okresního přeboru poskočili rovnou do Ligy mistrů. Tentokrát jde o cestu Vykupitele. Kdo je povolán určit, jak bude vypadat?

Ježíš? Ano – on je povolán, protože je to jeho cesta. A přesto to není pravda.

Bůh Otec? Ano – Ježíš přeci plní Jeho vůli. Už nyní, vlastně od počátku, ale ne v podřízenosti, ale v lásce, která určuje život Boží Trojice. A přesto ani to není pravda.

Kdo to tedy nakonec udělá? Člověk! V případě dnešního evangelia Petr, i když stranou, aby, jak si možná říká, nepohoršil či nevylekal ostatní. A vedou ho k tomu ryze „svaté“ myšlenky. A právě tyhle myšlenky (a jejich obměny) nás někdy staví do jedné řady s Petrem.

Bůh přece nemůže chtít cestu bolesti a utrpení – to není v souladu s naší představou nažehleného, usměvavého, odpouštějícího Krista. Bůh přece musí mít připravenou nějakou vznešenou cestu pro svého Syna…

Bůh ale respektuje rozhodnutí člověka, který nakonec jedná podle Písma, podobně jako před třemi desetiletími císař Augustus, i když o tom tenkrát nevěděl. Nyní je to císařův zástupce, Pontský Pilát, který posílá Ježíše na Golgotu. Dnes jsem to já, kdo posílá svého zachránce na kříž. Do bolesti a utrpení.

Tak se na kříži tváří v tvář Ježíši zbičovanému, Ježíši na pokraji smrti znovu ptáme: KDO TO JENOM JE?

Nejsme my tak trochu blázni? Odmítáme, co Bůh předpovídá u proroka Izajáše v Písni o Služebníku, protože se nám to zdá kruté a pak postrkujeme Krista na Golgotu, abychom od něj měli pokoj. Opravdu zvláštní kombinace.

A jeden malý příběh na závěr (takové malé druhé kázání, snad mi ho prominete): Žil byl jeden… chtěl se stát horolezcem

Přihlásil se do kurzu, nebyl špatný, dokonce byl možná i šikovný a talentovaný – na cvičné stěně, kterou měl „odkoukanou“.

Vydali se na výlet a do cesty se jim postavila hora. Měli všechno s sebou – lana, skoby…, nic nebránilo, aby horu slezli a pokračovali dál.

Ale ten náš dostal strach. Nevěděl, co bude dělat, protože to najednou nebyla cvičná stěna, kde už ani nepotřeboval trenérovy rady. Stála před ním neznámá stěna. Co udělá?

Všiml si – a dostal nápad. Trenére, tamhle je stezka, opravdu. Určitě by se to po ní dalo obejít. A nebylo by vůbec lepší to obejít? Pojď, ukážu ti ji...

Kdo to jenom jsme, že chceme Bohu ukazovat, co a jak má dělat? Nebo jsme jen zapomněli, že naše cesty nemusí být jeho. To ví Bůh, proto zná tu nejlepší cestu, i kdyby vedla přes údolí smrti či horu utrpení