Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mít na bráně svého srdce znamení Krista

7. 5. 2017

Mezi nejstarší zobrazení Ježíše Krista patří soška nalezená v jedněch římských katakombách. která připomíná evangelium dnešní čtvrté velikonoční neděle. Pastýř nese na ramenou ovečku. Protože ji šel hledat a ona se nechala nalézt. Ale o tom vypráví jiné podobenství.

Mě dnes zaujala jiná věc, taková zdánlivá maličkost – dveře. Jsou pro nás samozřejmostí, protože se vyskytují téměř všude, když je otevíráme, většinou víme (nebo si alespoň myslíme, že víme), co nás za nimi čeká.

V mnoha literárních příbězích, hlavně v pohádkách,  jsou právě dveře úžasným symbolem. Představují tajemství, které má hrdina buď prozkoumat nebo je mu naopak zapovězeno, ale, jak víme, ono mu to stejně nedá, nakoukne a většinou si tak zkomplikuje cestu k vysvobození princezny, ale my z toho máme poučný příběh, který můžeme vyprávět dětem před spaním.

Myslím, že na tom jsme úplně stejně, jako literární, či filmoví hrdinové. Každý den otevíráme a zavíráme mnoho těch "obyčejných" a známých dveří. Máme ale i možnost stát před takovými, která skrývají tajemství. Jedněmi jsme už dnes prošli. Jak moc znáte naše chrámové dveře? Všimli jste si jich někdy nebo je berete za samozřejmé a míjíte je, aniž byste jim věnovali aspoň malý pohled? A přece jsou to dveře s tajemstvím. Procházíme jimi ze světa shonu a hluku do přítmí ticha a Boží přítomnosti.

Ve středověku bývaly brány katedrál zdobeny obrazem Ježíše Krista sedícího na trůně. Symbol, který tehdy ještě nebyl jen symbolem, ale životní realitou, vyjádřením víry vycházející z Ježíšových slov: Já jsem dveře. A lidé věděli, že jen těmito dveřmi se dá vstoupit do společenství věčné lásky. Škoda, že vyjádření této víry středověku bereme dnes jako pěkná umělecká díla – bez obsahu. Turisté např. u basiliky sv. Petra ve Vatikánu spíše uslyší "technická data" (kolik ta brána váží, z čeho je vyrobená, kdo a kolik zaplatil, kdy byla osazená apod.), než, že je to brána, za kterou je jiný svět. A turisté (a nejen ve Vatikánu) se podle toho většinou chovají i uvnitř.

Brána středověké katedrály připomínala všem, kdo jí procházeli, jistotu víry. Odsunutím obsahu tohoto symbolu ztrácíme v dnešní době právě tu jistotu, že Ježíš je dveře. Jenže tuto ztrátu potřebujeme něčím nahradit, aby nevzniklo prázdno v našem životě, v naší duši. A moderní doba nám nabídne spoustu náhražek, které však spíš než víru podporují strach – ze sebe, z druhých, z budoucnosti, ze smrti, z Boha. A tento strach nám slouží jako pancíř a zámek, do kterého uzamkneme své já, svá srdce...

Jak dnes znovuobjevit pravdu Ježíšova výroku o dveřích pro mě, pro můj život? Především nezamykat, ale na bránu svého srdce dát symbol Krista. Bude nás burcovat, abychom neustále obnovovali svou víru a nechali se prostoupit radostí, že i u mé brány stojí živý, vzkříšený Pán a volá mě jménem. Poslechnu-li jeho volání, mohu vyjít ven ze zatuchliny, kterou si tak pěstuji, a zhluboka se nadechnout na čerstvém vzduchu.

Přijímám tak pravdu o Ježíši, který je dobrý pastýř. A, pokud Jemu tohle věřím, proč já bych měl být vůči sobě jiným pastýřem?

Podobnými slovy nám to připomíná i dnešní první čtení, kde Petr v moci Ducha svatého a s rozhodností hlasatele pravdy říká, že má být každému, tedy i mně dnes, jasné, že ten ukřižovaný Ježíš je Pánem a Mesiášem. I kdyby apoštolové nehlásali nic jiného, v tomto je skrytý celý poklad víry, která stojí na spolehlivých základech.

Toto Petrovo vyznání jde ale mnohem dál. Připomíná, že do naší vlastní bezmocnosti, do našeho království strachu dokáže proniknout ten, kterému nejsme lhostejní. Žádná závora ani zámek ho nemohou zadržet.

To dokážeme pouze my sami, když bychom Ježíši řekli: Sem nechoď, nechci Tě. Ale proč bychom to dělali, když na bráně našeho srdce máme od křtu jeho znamení.

​Dnes tedy poděkujme tomu, který svým potomkům nezanechal skoro nic než dluhy a chodovský kostel. Poděkujme Franzi Flaminovi z rodu Plankenheim za to, že nám v Chodově vystavěl bránu do nebe. Ať mu Bůh vše dobré odplatí radostí věčnou. 

 

S použitím myšlenek A. Grüna

P. Petr Mecl