Zamyšlení k 30. neděli v mezidobí

Jedno staré pravdivé přísloví říká: Jenom hlupák sáhne dvakrát na rozpálená kamna. Možná znáte nejen přísloví, ale i jeho praktický dopad. Dnes už ta kamna u nás v kuchyni nestojí, ale je pravda, že podruhé už moji dětskou ruku neucítila. Jednou mi ten zážitek stačil na celý život.

Jsou ale chvíle v našem životě, kdy je toto přísloví pravdivé, i když zrovna nemáme po ruce kamna rozpálená dřevem. Jsme totiž všichni, ať si to přiznáváme nebo ne, beznadějně nenapravitelní a na ta různá jiná rozpálená kamna si sáhneme. Jednou, dvakrát, vícekrát a máme představu, že to s námi nic nedělá, protože to vnějšně nepálí a žádné poranění není vidět. Ano, zranění duše vidět není, ale přecházet ho bez léčení je stejně nebezpečné jako přechodit banální nachlazení. Proč to ale děláme?

Protože máme pocit, že pro ono přecházení máme dobrý důvod, možná několik. Můžeme se např. začít hájit tím, že svedeme vinu na druhé – dokonce až na Adama a Evu a přidáme teologickou výpověď, že všechno je záležitost dědičného hříchu - kdyby tenkrát neutrhli ze stromu poznání... Kdyby oni ne, udělal by to někdo jiný. A jak si můžeme být jistí, že bychom nebyli zrovna my?

Protipól našemu přísloví staví dnes evangelium. V podzimním sychravém nebo zimním mrazivém dnu jsou rozpálená kamna, praskající dřevo a sálající teplo zdrojem pohody. Pravda dnešního evangelia před námi přímo žhne, ale my jako bychom se báli tomu teplu oddat, protože si myslíme, že nás spálí. Jenže v tomto případě je opak pravdou. Žár evangelia spálí ne mě, ale to špatné ve mně, pokud se tomu žáru budeme mít odvahu vystavit. Pokud budeme mít odvahu vystavit se Boží lásce a nebudeme hnáni zlobou, závistí, nenávistí, touhou po moci, vším co lomcovalo Ježíšovými nepřáteli. Hned po lásce jsou právě tyto emoce nejsilnější.

Pro mě by to měl být důvod ke stálému přemýšlení o vlastním žebříčku hodnot. Zdali jsou všechny jeho položky na správném místě. Ale také o tom, a možná je to důležitější, zda ten můj žebříček není jenom takovou akademickou záležitostí, kterou jsme si vytvořili někde v klidu a tichu, ale v rozbouřených vodách svého života ho nedokážeme realizovat. A to i v případě, že by všechny jeho položky opravdu byly na správném místě.

Přiznejme si, že se nám už mnohokrát stalo, že jsme byli nadšeni tím, jak někdo krásně mluvil, nebo psal o odpuštění – to by byl svět nádherný, kdyby se všichni tak chovali. Nějak jsme při tom zapomněli na sebe. Měli bychom tu větu poopravit: to by byl svět nádherný, kdybych se i já dokázal takto chovat.

Asi není rybář, který, když usedá na sedátko u svých prutů, by neměl svůj sen o dvoumetrovém sumci. Sen, který by se mohl stát právě dnes skutečností. Ale místo kapitálního kousku se vrací domů s něčím, co by tomu dvoumetrovému sumci mohlo sloužit leda jako návnada. Nu což, malá ryba taky ryba.

Jenže tak nějak je to i s naším hříchem. Malý hřích je taky hřích a je velmi nebezpečný. Hřích je totiž proces, je to taková rakovina našeho svědomí. Když jí dáme možnost, neustále obsazuje další a další území, až nás nakonec celé zachvátí a rozleptá. V předválečném Německu se zlo pomalu a nenápadně začalo rozrůstat. Z maličkostí, drobných nařízení a seznamů toho, co židé nesmí a musí, se vyklubalo konečné řešení v podobě vyhlazovacích koncentračních táborů, v nichž jejich tvůrci vybudovali téměř dokonalý obraz pekla, tedy míst, z nichž byl Bůh úplně vytěsněn. Pro soucit se slabšími, jak nám ho představuje první čtení, v něm nebylo místo.

Ten, kdo přestane milovat Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, ztrácí i motivaci milovat svého bližního jako sám sebe. Kdo si myslí, že to tak není, ten se hluboce mýlí.

I my můžeme v sobě nosit koncentrační tábory k vyhlazování Boží lásky, které začaly úplně nevinně v nějaké maličkosti, která přece neškodí.

Dnešní Ježíšova slova nám mohou pomoci se z toho dostat, protože ke komu jinému by měla směřovat slova o lásce k Bohu a bližnímu, než právě k nám, jeho dětem.

S použitím myšlenek Petra Kutka vám požehnanou neděli vyprošuje P. Petr Mecl