To je ale divná otázka (Jsi to Ty nebo máme čekat jiného?), se kterou posílá Jan Křtitel své učedníky za Ježíšem. Divná by nebyla, kdyby ji položil kdokoli jiný, ale že právě Jan? Co se mi nezdá?

Uvažme přece, že Jan je ten, který právě v Kristu rozpoznal Mesiáše ještě před tím, než oba přišli na svět, ten, který o něm řekl: Hle Beránek Boží, ten, kdo přímo zažil sestoupení Ducha svatého při křtu. A najednou právě on má pochybnosti?

  Jako by bylo možné odmítnout něco naprosto dobrého či někoho, kdo přináší pro mě dobrou zprávu. Po pravdě musíme odpovědět, že to možné je. Čokoláda je dobrá věc, ale nemůžete jí nabídnout diabetikovi, nůž je dobrá věc, ale v rukou vraha… Nakonec je to možné ve chvíli, když se nám to tak říkajíc nehodí do krámu, do mých představ, možná bychom mohli i říci: do mých krámů, kterých máme ve svém životě někdy až příliš. A tak dokážeme odmítnout Krista, protože neodpovídá našim očekáváním či představám – to je nejčastější kámen úrazu – v době Ježíšově i dnes.

  Jan je postaven před nelehký úkol, který čeká každého člověka. Musí poopravit svoji představu o Kristu. On, který vede vzorný asketický život, volá k pokání, má mnoho posluchačů i učedníky, on, který je za mřížemi pro pravdu, má přijmout Mesiáše takového, jaký opravdu je a ne takového, jakého si představoval – možná podle svého poslání. Nakonec i od něj se žádá obrácení, otevřenost a schopnost vidět dál než za svůj dvorek.

Velikost Jana Křtitele je v tom, že se chce dobrat pravdy a ptá samotného Ježíše – proto pošle za ním učedníky. Zatímco Adam a Eva koketovali s hadem, ptá se Jan Krista a je ochoten pro pravdu zpochybnit sebe a své přesvědčení. Mesiáš nemusí nutně dělat to, co si Jan myslí, že by měl dělat.

Ježíš mu oplatí podobnou mincí. Nepošle učedníky zpět s naučenou básničkou. Oni totiž nemají přinést jen informaci jako Google či Wikipedie, když při zadání hesla Mesiáš vyletí na obrazovku Ježíš. Kéž by tomu tak vždy bylo…

Ježíš je výborný učitel, který po Janových učednících chce, aby slyšeli kázání o království a neohluchli tlacháním okolního světa, aby viděli skutky a neoslepli blikáním podivných reklam na různá štěstí. Mají zažít společenství a svědčit o něm.

Konečné rozhodnutí však nechá na Janovi. Vlastně odpovídá na otázku otázkou: Co myslíš, jsem ten, kdo přišel hlásat radostnou zvěst, kdo naplní slova dnešního Izajášova proroctví.

To je pro Jana i pro nás dnes velká výzva. Dokážu být tím, kdo je schopen opustit zajeté koleje a vidět Krista jinak? K tomu je potřeba odvaha a radost, kterou nám může dát jenom Bůh. Radost, že On je mi nablízku a chce mou spásu. Ale do té doby, dokud tato zpráva, nejúžasnější zpráva lidských dějin, neproletí mým srdcem, mohu ji jako člověk přijmout jako zbožnou frázi.

V tomto letošním adventu mi Bůh chce dát do života radost z toho, že při mně a o mě stojí. Že jeho odplata není trestem a nepřináší smutek – to je lidské vidění (Janovo i možná moje), ale naopak, jeho odplata je On sám, Bůh s námi, Emanuel.

Nechme se prozářit jasem a teplem této adventní radosti, dejme šanci Bohu, aby nám poopravil naše představy o něm, abychom se v duchu a v pravdě mohli radovat, protože advent je o radosti. Jan Křtitel to dokázal. Co mi brání, abych to zkusil i já?