Poslední rozjímání o Eucharistické řeči nás přivede ke slovům. Přijímáme a vydáváme je se samozřejmostí a mnohdy už nepřemýšlíme, k čemu jsou určena. Tisknou se jich spousty a většina proto, aby se nikdy nepřečetla. Znějí z rádia, TV, netu, filmového plátna, aby většina z nich upadla v zapomnění. Některé pak slavnostně popřou i ti, kteří je stejně slavnostně kdysi vyhlašovali. Taková slova ztrácejí i svůj význam, jsou k ničemu.

Byly doby, kdy si lidé vážili slov moudrých a i v dávných dobách si je buď pro jejich krátkost a výstižnost pamatovali nebo je zapisovali. I z prvních křesťanských dob máme takový soupis výroků egyptských poustevníků: Apofthegmata Patrum (Odpovědi Otců). Tahle touha po krátkých a výstižných citátech vedla naše předky k vytváření přísloví, nás možná k pořízení kalendářů s výroky někoho moudrého.

Možná to není tak pesimistické, jak to vypadá, protože, kdyby ano, vymizely by všechny profese postavené na slovech. Asi bychom nebyli ani my zde, protože předávání víry se dělo a děje skrze slova. Ježíš také při Poslední večeři nemlčel a doprovodil gesta slovy. Na obojím je postaveno sedmero svátostí.

Lidská slova mají ohromnou sílu (v kladné i záporném smyslu). Jakou sílu mají pro mě slova Písma? Jak je čtu, jak je vnímám? Jako zprávy z novin, běžnou četbu detektivky před spaním, jako kulisu puštěné TV? Nebo jako Boží slovo, kterým opravdu a skutečně je?

Pokusme se objasnit vztah Božího slova čteného při liturgii i soukromně s naším životem. Origenes (4.st.) věnoval soukromé četbě Písma asi 1/3 noci. Ne proto, že chtěl být chytřejší, ale proto, že se chtěl setkávat s Bohem, s Kristem.

Chceme-li takto číst Boží slovo, pak bude působit na naše svědomí, bude barometrem našeho života, bude ukazovat sluníčko, mraky i bouřky.

Neučíme se ale jen z knih. Poznáváme náš svět všemi smysly, ale občas nevidíme za oponu. Svět i Písmo jsou tedy dvě knihy, které patří k sobě, abychom byli schopni vidět Boží stopu ve světě – v přírodě i v lidských dějinách.

Poznáváním Kristovy lásky stále více toužíme po Eucharistii a jejím přijetím se naše touha obrací k novému poznávání. Opět dvě nerozlučné knihy: Písmo a Eucharistie.

Jako křesťané jsme součást církve, mystického těla Kristova. Písmo jako Boží slovo se stalo základem jejího života a naopak je to církev, která pod vlivem Ducha svatého Písmo vykládá.

Písmo je neoddělitelně spjato s Duchem sv. Skrze něj ho čteme jako Boží inspirované slovo, protože obsahuje boží pravdu, které věříme a nemáme právo ji překrucovat.

Origenes říká, že Duch sv. zůstává stále spojen s Písmem, které tak má zvláštní sílu a moc. Moc proměnit člověka.

Budeme-li se Písma třeba jen dotýkat, jako nemocná žena Krista, buďme si vědomi toho, že i při tomto doteku se stal zázrak. A ne ledajaký. Zázrak uzdravení.

S přispěním myšlenek Tomáše kardinála Špidlíka

P. Petr Mecl