Fouňa – to není Ježíšova cesta

  Bůh nás má rád. Zní nám to jako zbožná fráze nebo jako Boží pravda? Nedotýká se nás to, protože mluvíme všeobecně?

  Tak jinak: Bůh mě má rád. Bůh mě miluje. Je to moc osobní? Možná. Ale náš Bůh je ve vztahu ke mně zcela osobní. Klepe na moje dveře ne jako nějaká všeobecná skutečnost, ale jako ten, kdo se chce se mnou setkat. Kdo po tom touží a má radost z otevření.

  Jeho mít rád se projevuje třeba v maličkostech. Všimli jste si, že nenakládá na člověka víc, než unese? Na rozdíl od nás, lidí, kteří sami sobě i druhým občas rádi něco přidáme. A nejen při stěhování. Náš Bůh dává člověku sílu na to, aby mohl jít dál. Ne sílu svalů, abychom sami utáhli náklaďák, ale sílu, kterou vidíme v dnešním evangeliu.

  Ježíš je pokoušen od ďábla. Ale všimněme si, kdy se tak stane? Až po křtu v Jordánu, když se k němu Otec přiznává: Toto je můj milovaný syn. Až pak ho Duch vyvádí na poušť. Duch pravdy a síly, Duch života a pomoci. V jeho síle Ježíš vítězí nad nástrahami.

  No jo – Ježíš je ale Boží syn, mladej pán, jak říká pohádka. Proto má všechno nejlepší. Dalo by se dokonce říct, že je to takovej prominent – jenže to by byla velká lež.

  Kdyby byl Ježíš takový fouňa, vůbec by se u Jordánu neobjevil, byli by mu fuk všichni ti lidé, kterým později věnoval pozornost, protože fouňům je fuk všechno, co neslouží jejich záměrům, které považují za nejlepší. Vše ostatní je pod jejich úroveň.

  Tak se musím zeptat: Je Ježíš opravdu takový? Protože pokud ano, nikdy by se nemohl stát mým Spasitelem. Šlo by mu jen a jen o něj a jeho slávu.

  Jakou to všechno má souvislost se mnou? Bůh totiž dává stejnou sílu i mně! Ve křtu, ve svátostech, v Písmu, v modlitbě se veliký Bůh ke mně přiznává jako ke svému milovanému dítěti. Dokážu to vnímat? Dokážu to žít? S tím žít?

  Nabízí se mi cesta, na které už jde Ježíš přede mnou a prošlapává mi ji. Jeho život je životem pro Otce v poslušnosti až do krajnosti a v neustálém kontaktu s ním v modlitbě. Je to ale také život pro druhé, kterým přináší radost, naději, pomoc, útěchu a spásu. A já mohu touto cestou jít, protože je to cesta žitého křtu, cesta, kterou mi nabízí liturgie letošních postních nedělí. Je to život s Bohem Otcem v Duchu svatém:

- který mě nenechá zahynout, i když půjdu pouští – protože bude bude se mnou.

- který mě nenechá padnout, když přijde pokušení – protože bude se mnou.

- který je schopen a ochoten mi pomoci, i když se rozhodnu jinak, protože ode mne neuteče.

- kterého mám v sobě od křtu a přišel (přijde) znovu při svátosti biřmování, jako byl vylit na apoštoly ve večeřadle o Letnicích.

  Ježíšova cesta je i mojí cestou. Nechci přece být takový fouňa, kterému je všechno fuk, myslí jen na sebe a je přesvědčen, že na všechno stačí sám.

Požehnanou postní dobu vyprošuje

P. Petr Mecl