Jdi na obsah Jdi na menu
 


Budeš poslouchat

9. 7. 2016

samaritan_3.jpg  O letošní patnácté neděli v mezidobí jsme v liturgii slyšeli i následující slova:

  Mojžíš řekl lidu: „Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha, a zachovávat jeho příkazy a nařízení".

  Jakou to v nás asi vyvolá reakci? Jasné je, že každý z nás máme slova Budeš poslouchat spojena s vlastními prožitky.

  Mojžíš ale nemá na mysli, jak bychom se dočetli dále, slepou poslušnost. Poslušnost, o které mluví, má posluchače, tedy i nás, obrátit k Bohu. A ne jen tak nějak, ale celoým srdcem a celou duší. Připomíná to nádhernou modlitbu Šema Izrael (srov. Dt 6,4-9). Obrácení nás pak povede dál k tomu, abychom svobodně odpověděli na Boží iniciativu a přijali smlouvu, kterou nám nabízí. Smlouvu, jejíž dodržování nás povede k životu (srov. Dt 30,15)

  Mojžíš nemá na mysli ani vynucenou poslušnost, mnohdy strachem vynucenou, jak ji obvykle známe a myslíme si, že nás někam dovede.

  Poslušnost Zákona, o které se zde mluví, je založena na tom. že to, co požaduje - je mně blízké, nemusím to složitě hledat, nemusím to ještě složitěji prozkoumávat a nechat si dlouze vysvětlovat. Poslyšme tedy ještě jednou, co se nám předkládá: To, co se přikazuje, není a. nesnadné, b. nedosažitelné.

  Poselstvím tohoto dnešního Božího slova je jeho blízkost lidskému myšlení i skutkům. Přikázání lásky k Bohu a bližnímu je mně vepsáno do srdce. Je to tedy v prvé řadě záležitost lidská a může jí rozumět každý člověk bez ohledu na konfesní příslušnost.

  Nejvíce je to poznat na Samaritánovi, i když bychom to asi více čekali od kněze, levity nebo od znalce Zákona.

  Text tohoto Ježíšova vyprávění, které je dnes součástí Evangelia, nám tak trochu převrací představu o bližním. Není to ten, kdo se skloní, kdo pomůže mně, ale ke komu se mám sklonit já.

  Okamžik, kdy mám takto jednat, nastává na základě mé schopnosti mít soucit, což je jeden z projevů lásky. Příležitostí k tomu, abychom tuto lidskou schopnost uplatnili má každý člověk více než dost. Stačí mít otevřené nejen oči, ale především srdce. A často, to si psamaritan_1.jpgřiznejme, nejde o peníze, ale o docela "obyčejnější" věci.

  V opačném pžípadě v nás převládne naše uzavřenost, strach z obtěžování, možná postoj diskriminace, možná neustálý neklid.

  Nezbývá, než se zamyslet, kterou cestou života chceme jít a zda ta naše vlastní jde ve stopách Samaritána, kněze, levity či znalce Zákona.

  K životu však vede jen jedna.

S pomocí textů k 15. neděli v mezidobí (G. Zevini, P.G. Calbra)

připravil P. Petr Mecl