ADVENTNÍ DOBA

Něco málo historie

První počátky adventu se objevují v jižní Galii a Španělsku koncem 4. stol. Je to pochopitelné z toho důvodu, že až v roce 313 byl Konstantinem Velikým vyhlášen Edikt Milánský, který dával křesťanům svobodu vyznání v Římské říši.

V Galii je od 5. st. po Kr v době od 11. listopadu nařízen půst 3x týdně, vždy v pondělí, středu a pátek. Postní charakter adventu se udržel velmi dlouho, dnes však už neplatí.

Jako příprava na Vánoční svátky byla doba adventní ustanovena v Římě a trvala čtxři neděle. I na Východě existovala podobná doba přípravy.

Od 12.-13. st. po Kr. se s začátkem adventu spojuje i začátek liturgického roku, který do té doby spadal na Slavností Narození Páně (25. 12.)

Ja vnímat Boží slovo v době adventní

V jistých ohledech se život člověka jeví jako dosti stereotypní, protože osciluje mezi několika póly: očekávání něčeho nebo někoho nebo naopak neočekávání ničeho a činností, která má očekávání zkrátit nebo neočekávání zpříjemnit. A tak v životě čekáme na spoustu věcí, které mají naplnit jeho smysl.

Dnešní člověk ale v některých oblastech svého života není schopen už očekávat vůbec nic, proto se spokojuje s tím, co mu přináší tzv. náhoda nebo se domnívá, že všechno závisí na jeho vlastním úsilí.

Je nějaký rozdíl mezi dnešním člověkem a člověkem v době prehistorie? Kromě vývoje techniky… Stále se dotazujeme na svůj osud a ptáme se hvězd (horoskopy), karet apod., stále chceme získávat novou životní energii u mágů, čarodějů, v uměle vytvořených světech drog, PC, adrenalinových i jiných zážitků.

Ale někde ve svém srdci si neseme touhu po spáse a přesvědčujeme se, že jí vlastními silami nejsme schopni dosáhnout. Samuel Beckett ve své známé hře odsoudil dva žebráky k věčnému čekání na Godota. Čekání na setkání, ke kterému nikdy nedojde. Pak nezbývá než jen bloudit bez naděje, hledat a nenacházet, toužit a zažívat pomíjivost svých snů postavených na písku mořského břehu.

Smysl našemu čekání dává příchod. Očekávat tedy znamená blížit se k setkání, být na něj připravení, prožívat ho jako radostnou touhu.

Na naše očekávání a hledání reaguje Boží slovo vybrané pro dobu adventní a pojmenovává jasně to, co člověk cítí jen v náznacích. Prorok nás ujišťuje: „Přichází jitro!“ (Iz 21, 11-12) A srdce je v radostném rozechvění. Tak teď už to bude. To známe dobře z mnoha situací našeho života.

Žádné setkání se neobejde bez přípravy. I Písmo nás k tomu vybízí a předkládá nám vzory adventního očekávání v postavách proroků, především Izaiáše, Jana Křtitele, Panny Marie a sv. Josefa.

Čtení jednotlivých nedělí se zaměřuje na druhý příchod Krista, ale v závěru adventu obrací pozornost na Kristovu přítomnost v dějinách lidstva. Tak nás liturgie první neděle vybízí, abychom vzali vážně Kristův druhý příchod, protože přichází jako osvoboditel. Jan Křtitel zve i dnešní svět k obrácení a přípravě cesty Pánu. On sám při prvním Pánově příchodu v něm poznává toho, kdo bude křtít Duchem svatým. Radost z blízkosti Pána je tedy nejen zkušenost Janova, ale základní postoj adventu.

Základní myšlenky adventu jsou pak obsaženy zejména ve vstupních modlitbách mší adventních nedělí a hlavně pak v obou adventních prefacích. Jsou shrnutím toho, co v adventu rozjímáme, nebo jakýmsi vybídnutím k pozornosti vůči hlavním tématům adventu. V každém případě představují liturgie určitý klíč k dobrému uchopení adventu, k jeho plodnému prožití

Advent tedy pro křesťana není jen období čtyř týdnů před slavností Narození Páně. Měl by být celoživotním postojem, měl by být kladnou odpovědí na otázku, zda opravdu čekáme na Kristův příchod, zda se s ním opravdu chceme setkat! Naše svědectví je důležité pro tento svět, který hledá kdeco a leckde, ale Krista znát nechce.

Vzory adventního očekávání

Prorok Izaiáš – vyjadřuje naději Izraele a mnohá očekávání člověka a také ohlašuje jejich vyplnění v osobě Spasitele. Nepochybuje o Bohu, ani o tom, zda splní své sliby. Vždyť ten, který stvořil nebe i zemi má dost moci, aby vykoupil Izrael skrze nový exodus (Iz 48,13).

Jan Křtitel – most mezi Starou a Novou smlouvou. Ve svých postojích a slovech shrnuje celé dějiny a vede posluchače tehdy i dnes k jejich dovršení v tom, který má přijít. On sám, jak říká, byl poslán, aby připravil cestu, aby pomohl k poznání spásy, která je v odpuštění hříchů (Lk 1,77-78). On ukáže na Krista stojícího uprostřed Božího lidu (Jan 1,29nn), na toho, který musí růst a on se menšit (Jan 1,19nn). On je ten, který smí říci: Hle Beránek Boží…(Jan 1)

Panna Maria – v ní vyvrcholí mesiášské očekávání, protože na ní se uskutečňuje to, co předpověděli proroci. Svým souhlasem umožnila, aby Syn Boží vstoupil do světa, do dějin, aby nekonečný Bůh obohatil naši konečnost. Skutečnost, že to tak je, nám ilustrují Ježíšovy rodokmeny i událost zvěstování.

Josef, snoubenec Panny Marie – je naplněním zaslíbení z 2Sam 7,12. Mezi lidmi je Ježíš právoplatným synem Josefa, pochází tedy z Davidova pokolení, může mu právem náležet titul Syn Davidův.

Adventní věnec

Tento symbol rostoucího světla a blížícího se Světla všech světel – Spasitele je starý přes 170 let. Poprvé se objevil v roce 1839 v záchranném ústavu pro opuštěné děti v Hamburku, což nebylo nic jiného než ratejna pokrytá slámou, kde jako mladý pedagog pracoval Johan Heinrich Wichern, který měl vystudovanou teologii v Göttingen a v Berlíně. Ten před vánocemi pověsil od stropu dřevěný kruh se svícemi (4 velké bílé a 19 malých červených). Každý den při krátké pobožnosti byla zapálena jedna svíce. Věnec byl ozdoben jedlovými větvičkami, podobně se zdobila i jídelna útulku. První věnec v kostele byl v Cáchách, ale měl, zřejmě z praktických důvodů, už jen čtyři svíce. Později se věnec rozšířil i do prostředí převážně protestantského severního Německa, ale našel i místo v jižní, katolické části i v dalších zemích. Emigranti ho pak převezli i za oceán.

Všechno to má zřejmě návaznost na starý zimní zvyk, kdy kruh symbolizoval jednak ustavičnou pouť slunce a také věčnost. Věnce v oknech obydlí a dvorců měly ukázat cestu bytostem (skřítkové, bludičky, bílé paní apod.), které měly pro nadcházející rok zajistit hojnou úrodu. Zelené větve byly v předkřesťanské době symbolem pozvání přátelským lesním duchům, kterým sloužily jako útočiště a věnce ze slámy měly přinášet požehnání. A protože takové požehnání, které dává život, přinášelo slunce (světlo a teplo), ovazovaly se slaměné věnce zlatými stuhami, právě symbolem slunce.

Tradiční barvy adventního věnce jsou zelená, červená, někde zlatá. Červená upomíná na Kristovu krev prolitou za spásu světa a společně se zelenou jsou symbolem života. Zdobení má být jednoduché – svíce, stuha, jablka, šišky.

S pomocí Lectio divina - doba adventní a dalších materiálů připravil P. Petr Mecl